Environmentální rizikové faktory, tj. negenetické rizikové faktory, mohou hrát v autismu významnou roli, vzhledem k tomu, že i identická dvojčata, která sdílejí stejnou DNA, nemusejí mít obě tuto nemoc, a to ve více než polovině případů. Rizikových faktorů autismu bývá uvedena celá řada: olovo, rtuť, persistentní organické polutanty, jako PCB, nebo komplikace při porodu; to vše může způsobit prozánětlivý stav a oxidativní poškození mozku. Ale o co se tyto údaje opírají? Mnoho korelačních studií, jako je tato, spekuluje o tom, že jedním z možných skrytých spouštěčů, které podněcují nárůst autismu, je něco, co obsahují potraviny, a to zejména ty z masného průmyslu, především drůbežářského. A to na základě skutečnosti, že nárůst spotřeby drůbeže, zejména konzumace drůbeže u rodičů, jak se zdá, souvisí s nárůstem autismu. Tyto studie uvádějí, že je to způsobeno masivní kontaminací masa antibiotiky, růstovými hormony a toxickými látkami, jako je třeba dioxin. Určitě existují toxikologické problémy související s produkcí masa, nejen znečišťující látky, ale i karcinogeny ve vařeném a pečeném mase, leukotoxiny. Tento posudek v časopise Meat Science přišel s celým jejich seznamem. Ale pokud vůbec, tak nejvíce chronickou a toxickou reakcí na konzumaci masa a masných výrobků je rakovina, ne autismus. Existuje mnoho zmatečných faktorů, které by mohly tuto korelaci vysvětlovat. Totéž platí pro spotřebu ryb a autismus. Národními poradci pro oblast rybářství bylo zjištěno, že výskyt rtuti je překvapivě silným předpokladem pro zvýšený počet případů autismu, což naznačuje, že na vině byly ryby, kontaminované rtutí. Kolik lidí však konzumuje ryby pocházející z jejich domoviny? Toto tedy nijak neprokazuje propojení rtuti s výskytem autismu. Proč by si někdo vůbec myslel, že to spolu souvisí? Těžké kovy, jako rtuť a olovo, způsobují poškození mozku a pokud jde o příznaky, které mohou způsobit, existují jisté podobnosti. To ale jistě nevíme… dokud nejsou provedeny testy. „Test mobilizace moči“, „výzvový test“, nebo „provokovaný test moči“, to jsou všechno termíny používané k popisu použití chelatačního činidla – pojiva těžkého kovu – u konkrétní osoby před tím, než je jí odebrána moč k otestování přítomnosti těžkých kovů v těle. Ale kapacity v oblasti pediatrie, veřejného zdraví a toxikologie nedoporučují použití těchto testů, a to na základě nedostatečného vědeckého ověření a nedostatku prokázaných výhod pro pacienty. Obvykle jsou podporovány jen alternativními praktiky, a to jako základna pro doporučování, propagaci a prodej pro pacienta pochybných a často nevhodných způsobů léčby, údajně zaměřených na „detoxikaci“. Navzdory této neshodě se tyto testy nicméně stále běžně používají a někteří praktikové je doporučují. Takhle nakonec mohou vypadat výsledky. Uf, zdá se, že rtuť je v červených hodnotách. Pro neinformované pacienty a dodavatele je pak snadné vyvodit, že výsledek, který zasáhne do žluté nebo červené oblasti, znamená otravu těžkými kovy, ale jen proto, že nečtou to, co se píše malými písmenky. Tento referenční interval, tj. normální zelený rozsah, je úroveň v nevyprovokovaných podmínkách, což znamená normální moč, ne moč od někoho, komu bylo právě podáno chelatační činidlo, které na sebe naváže těžké kovy z těla a vyloučí je v moči. To je jako dát někomu látku zvyšující srdeční frekvenci, třeba dávku adrenalinu, pak mu změřit puls a divit se: „Páni, máte nezvykle vysokou srdeční frekvenci!“ V porovnání s dalšími lidmi, kteří právě také dostali dávku adrenalinu? Ne, jen v porovnání s klidovou tepovou frekvencí. No, hm… Jak vidíte, neexistuje žádný referenční rozsah pro provokované vzorky moči; takže používají špatný referenční rozsah. Vlastně vůbec netušíme, co ty výsledky znamenají a vzhledem k riziku, které může způsobit jakákoliv léčba, kterou se vám praktik pokusí prodat, by se tyto testy vůbec neměly používat. Nejčastěji touto léčbou bývá chronická chelatační terapie. Půl milionu lidí s autismem v USA podstupuje každoročně chelatační léčbu, a to navzdory tomu, že neexistují klinické důkazy o tom, že by jim nějak prospívala. Proč to ale stejně nezkusit? Protože jsou tu možné vedlejší účinky, mezi které patří třeba i úmrtí. Tito praktikové odkazují na případ, kdy se lékaři dopustili chyby, podali pacientovi místo edetanu disodno- vápenatého jen edetan disodný. Ale možná to nebyla jen náhoda. To je přesně to, na co odkazují přední zastánci chelatace. Bylo by vlastně překvapující, kdyby se praktici neodvolali na tento příklad. Protože to nemusí být jen záležitost „špatného léku, který je podán pacientovi“. Může jít o odvedení pozornosti od faktu, že úmrtí způsobil nekvalifikovaný lékař. Neříkám tím, že těžké kovy nejsou toxické. Jde jen o to, že místo toho, aby byly lidem podávány chelatační léky, by bylo v první řadě lepší vůbec se těžkým kovům nevystavovat. Například v této studii srovnávali hladinu rtuti v krvi lékařů, kteří nejedli ryby, s těmi, kteří jedli ryby jednou až dvakrát týdně, a s těmi, kteří je jedli třikrát a vícekrát týdně. Na těchto hodnotách začínala skupina těch, kteří je jedli třikrát a vícekrát týdně, a pak jim byla podána jedna dávka chelatačního činidla. Hladiny rtuti poté klesly až na tuto hodnotu. Ale možná je lepší jíst méně ryb, nebo ryby nejíst vůbec.
© Fakta o zdraví / NutritionFacts.org

Image credit: Wensbos via Pixabay. Image has been modified. Motion graphics by Avocado Video.

antibiotika / autismus / drůbež / hormony / iatrogenní / karcinogeny / maso / olovo / perzistentní organické polutanty / polychlorované bifenyly / rakovina / rtuť / ryby / těžké kovy / zdravý mozek / živočišné produkty