V mém výzkumu stárnutí je moucha!

Jaký je nejzdravější jídelníček?

Zjistěte, co říkají poslední vědecké poznatky o vašich oblíbených potravinách, tak abyste mohli volit pro sebe i své blízké to nejlepší.

V mém výzkumu stárnutí je moucha!

Jak odhalíte tajemství stárnutí?

2. 1. 2025

Sdílet toto video

Existuje řada způsobů, jak se pokusit rozluštit záhady stárnutí. Můžete zkoumat dlouhověké jedince, jako jsou století a ještě starší lidé. Zejména pak třeba dlouhověké kuřáky, abyste odhalili tajemství jejich odolnosti. Nebo můžete jít opačným směrem a zkoumat krátce žijící lidi, například ty s tragickým syndromem předčasného stárnutí - progerií. Děti stárnou osmkrát až desetkrát rychleji než normálně. Tvoří se jim vrásky, plešatí a umírají typicky okolo 13. roku na srdeční infarkt nebo mrtvici. Nebo můžete zkoumat dlouho žijící zvířata. Existují savci, například velryba grónská, kteří se dožívají i stovek let. Pak máme ústřice a škeble, jejichž srdce provedou přes miliardu úderů během pětisetletého života. Co může za 10 000násobný rozptyl v délce života napříč živočišnou říší? Většina cest stárnutí identifikovaná jako charakteristický znak stárnutí byla stanovena pomocí tzv. „modelových organismů“ jako jsou kvasinky, červi, mouchy a myši. Jednodušší organismy, které přesto nabízejí vhled do problematiky díky pozoruhodnému uchování společných mechanismů stárnutí napříč eony evoluční doby. Stárnutí bylo považováno za jednoduše příliš komplexní ke zkoumání, konstelace vnitřních a vnějších vlivů příliš složitá k rozklíčování. Poté však přišel zásadní zlom, objev, že jediná mutace v genu dokáže dramaticky prodlužit život a mládí drobného červa, háďátka obecného (C. elegans). Háďátko se od té doby zavrtalo hluboko do výzkumu dlouhověkosti. Zdá se, že jsme sdíleli společného předka zhruba před půl miliardou let. A od té doby až dodnes stále sdílíme asi polovinu genů. Jelikož se dožívají jen dvou až třech týdnů, generace se rychle střídají, což výzkumníkům umožňuje rychle vyhodnocovat vliv genetických nebo výživových změn. Na rozdíl od lidí, kteří jsou popisováni jako „obtížně zkoumatelný systém z etických i praktických důvodů.“ Můžeme jít ještě níže, k jednobuněčnému organismus Saccharomyces cerevisiae, jinak řečeno pivovarské nebo pekařské kvasinky. V roce 1959 bylo objeveno, že kvasinkové buňky nejsou nesmrtelné a mají konečný počet dělení. Jsou však od nás evolučně ještě vzdálenější. Společného předka s pivovarskými kvasinkami jsme neměli přes miliardu let. Spojuje nás s nimi dnes pouze 30 % genů. Jejich mikroskopická velikost a ještě rychlejší střídání generací však umožňuje vysokokapacitním systémům sledovat působení více než tisícovky různých látek denně a najít potenciál k prodloužení života. A i kdyby látky prodlužující život kvasinkám nedokázaly stejně prodloužit lidský život, tak podle výzkumníků kvasinek mohou stále posloužit alespoň k uvaření více piva. Kvasinky mají život měřený ve dnech, červi v týdnech, octomilky, další častý model, v měsících. Zatímco myši mohou žít několik let. Myši a lidé byli jedno ještě před 75 miliony let, oba druhy vzešly z exploze savčích druhů krátce po dopadu asteroidu, který zatočil s dinosaury. Myši sdílí asi 85 % genů s lidmi. Samozřejmě je těch 15 % důležitých. Lidé jsou nejen anatomicky komplexnější organismy než hlodavci, ale jsou komplexnější dokonce i na buněčné úrovni. Převádění dat z pokusů na laboratorních zvířatech je neblaze proslulé obtížností. Méně než jeden z deseti léků na rakovinu účinkujících u myší se vůbec dostane do klinické studie na lidech. A stovky zdánlivě slibných léků na Alzheimerovu chorobu jsou podobně ztraceny v převodu. Jak se vyjádřil posudek v časopise Trends in Biotechnology: „Lidé nejsou obří červi ani velké myši.“ Jsme však velcí primáti. Makakové jsou taktéž používáni ve výzkumu stárnutí, mohou však žít i 40 let, což prodlužuje čas výzkumu. Jejich DNA je z 93 % shodná s lidskou. Nicméně s růstem podobnosti rostou také etické obavy týkající se experimentování. Člověk by čekal, že výzkumy na psech budou zřejmě nejchoulostivější, ale existují občanské vědecké iniciativy, díky kterým se do neinvazivních studií dostávají domácí psi. Příkladem je zkoumání genetiky stojící za tím, proč jsou někteří psi „metuzalémští“, dožívají se 25 nebo více let, zatímco 99,9 % psů nikoliv. Například psí kříženci žijí o více než rok déle než stejně velcí čistokrevní psi, kteří mohou být zatíženi genetickými nemocemi. Psí senioři trpí mnoha stejnými projevy stáří jako my, mají artritidu, rakovinu, katarakty, nemocné ledviny, ztrátu svalů a podobně. Pokroky v psí dlouhověkosti mohou být nejen aplikovatelné na lidské stárnutí, ale mohou mít hodnotu už proto, že zlepší kvalitu a délku života více než 70 milionů společníků, se kterými Američané sdílí své domovy.
© Fakta o zdraví / NutritionFacts.org