Jaký je nejzdravější jídelníček?
Zjistěte, co říkají poslední vědecké poznatky o vašich oblíbených potravinách, tak abyste mohli volit pro sebe i své blízké to nejlepší.
Paleovýkaly: co se můžeme dozvědět ze zkamenělých výkalů
Starověké stravovací návyky odhalené díky analýzám obsahu vlákniny ve fosilizovaných lidských výkalech nám mohou napovědět, jak porazit dnešní epidemii obezity.
V USA obvykle přijímáme méně než 20 gramů vlákniny denně, což je jen asi polovina minimálního doporučeného příjmu. Ale populace, které v podstatě neznají mnohé z našich nejnebezpečnějších onemocnění – ve venkovské Číně a venkovské Africe – jedí velké množství celých rostlinných potravin; až 100 i více gramů vlákniny denně.
Podle našeho odhadu to odpovídá příjmu vlákniny našich paleolitických předků, na což usuzujeme na základě analýzy stravy dnešních kmenů primitivních lovců a sběračů, a analýzy koprolitů, lidských zkamenělých výkalů. Jinými slovy, paleovýkaly.
Tyto nejintimnější dávné lidské artefakty byly během mnoha předchozích archeologických vykopávek často ignorovány nebo vyhazovány, ale pečlivé studium hmoty, která byla s velkým úsilím vypreparována z paleolitických výkalů, vypovídá hodně o stravovacích zvyklostech dávných lidí. Vzhledem k jejich neuvěřitelně vysokému obsahu vlákniny – nestrávených rostlinných zbytků – usuzujeme, že více než 99 % naší existence jakožto svébytného druhu byl náš trávicí trakt vystaven selektivnímu tlaku vyvíjenému stravou z celých, vlákninou oplývajících rostlinných potravin.
Takže po dlouhé období před prvními kamennými nástroji a důkazy o lovu zvířat jedli naši předkové rostliny. Ale jaké rostliny?
Jedním ze způsobů, jak můžete zjistit, zda je určité zvíře folivor nebo frugivor, tedy zda se živí listy nebo ovocem, je zmapovat oblast absorpční sliznice ve střevě ve srovnání s funkční velikostí jeho těla. Folivorové se živí převážně listím, zatímco frugivorovům lépe vyhovuje konzumace ovoce. Faunivorové jedí faunu, je to jiný název pro masožravce. Pokud zvířata takto rozdělíte, spadají do odlišných linií. Kam tedy patří lidé?
Zde je naše funkční velikost těla a tady je naše absorpční oblast. Takže jakkoli je konzumace zeleniny důležitá, zdá se, že přirozený stravovací status lidského druhu je primárně jedlík ovoce.
Proč záleží na tom, kolik vlákniny jíme? Jedna teorie o rostoucí míře obezity u západních populací tvrdí, že mechanismy těla pro kontrolu chuti k jídlu se vyvinuly tak, aby odpovídaly množství zkonzumovaných rostlin. Naši předkové jedli tolik rostlinných potravin, že přijímali kolem 100 gramů vlákniny denně, takže po dlouhá historická období se strava rovnala množství vlákniny.
Není tedy žádným překvapením, že jeden z fyziologických mechanismů, které naše tělo vyvinulo pro potlačení chuti k jídlu, souvisí s vlákninou. Například vláknina je metabolizována střevní flórou na mastné kyseliny s krátkým řetězcem, které se váží a aktivují receptory na povrchu našich buněk, jež mění náš metabolismus, například aktivují receptory na tukových buňkách ke zvýšení exprese hormonu leptinu, jenž snižuje hmotnost. I další hormony jsou tím ovlivněny.
Jelikož až donedávna potrava znamenala vlákninu, zvýšení příjmu potravy znamenalo zvýšení příjmu vlákniny, což potěšilo naše střevní bakterie a ty vyrobily mnoho mastných kyselin s krátkým řetězcem, ty zaktivovaly receptory na povrchu buněk a došlo k uvolnění množství hormonů, které potlačily naši chuť k jídlu a snížily hlad, takže jsme jedli méně. Ale pokud jíme méně, v našem střevě je méně vlákniny, takže se uvolňuje méně těchto hormonů, což zvyšuje naši chuť k jídlu, máme hlad a chceme se najíst.
Ale co když strava neobsahuje vlákninu, jak je tomu u standardní americké stravy? Pak neustále dostáváme signály, abychom jedli, jedli a jedli. Máme pořád hlad. Pokud jsme za den nesnědli svých 100 gramů vlákniny, naše tělo si může říkat – to je jako hladovka?
Potravinářský a farmaceutický průmysl je z objevení tohoto mechanismu nadšen. Domnívají se, že nyní mohou přijít s novými léky v boji proti současnému nárůstu obezity. Anebo bychom mohli prostě jíst tak, jak to příroda zamýšlela.
© Fakta o zdraví / NutritionFacts.org
© Fakta o zdraví / NutritionFacts.org
- Spiller G. Topics In Dietary Fiber Research. New York: Plenum Pr.; 1978.
- K K Ryan, R J Seeley. Food as a Hormone. Science. 2013 Feb 22; 339(6122): 918–919.
- K M Tuohy, C Gougoulias, Q Shen, G Walton, F Fava, P Ramnani. Studying the human gut microbiota in the trans-omics era--focus on metagenomics and metabonomics. Curr Pharm Des. 2009;15(13):1415-27.
- NA. Who are we? Nature 453, 563 (29 May 2008).
- G S Frost, G E Walton, J R Swann, A Psichas, A Costabile, L P Johnson, M Sponheimer, G R Gibson, T G Barraclough. Impacts of plant-based foods in ancestral hominin diets on the metabolism and function of gut microbiota in vitro. MBio. 2014 May 20;5(3):e00853-14.
- C M Hladik, P Pasquet. The human adaptations to meat eating: a reappraisal. Human Evolution, Springer Verlag, 2002, 17, pp.199-206.
- P S Ungar, M Sponheimer. The Diets of Early Hominins. Science 14 Oct 2011: Vol. 334, Issue 6053, pp. 190-193.
- C M Hladik, P Pasquet. The human adaptations to meat eating: a reappraisal. Human Evolution, Springer Verlag, 2002, 17, pp.199-206.
- M L Sleeth, E L Thompson, H E Ford, S E Zac-Varghese, G Frost. Free fatty acid receptor 2 and nutrient sensing: a proposed role for fibre, fermentable carbohydrates and short-chain fatty acids in appetite regulation. Nutr Res Rev. 2010 Jun;23(1):135-45.
- T Ulven. Short-chain free fatty acid receptors FFA2/GPR43 and FFA3/GPR41 as new potential therapeutic targets. Front Endocrinol (Lausanne). 2012 Oct 2;3:111.
Images thanks to James St. John and Linda Spashett via Flickr, Eleifert via Wikimedia Commons, and Pixel-mixer and cegoh via Pixabay.