Zkušenost s tabákovým průmyslem nás naučila, napsali dva přední vědci z oblasti veřejného zdraví, jak velkou motivací mohou být zisky, „dokonce i za cenu milionů ztracených životů a nevyslovitelného utrpení“. „Mocný tabákový průmysl se choval nekale a miliony zemřely.“ Jak podobný je mu velký potravinářský průmysl? Už jsem mluvil o tom, jak potravinářský průmysl využil stejných taktik jako tabákový průmysl. Co zkusit postupy ověřené v boji s tabákem ke vzdorování krizi obezity?  Nad tabákem jsme dosáhli jednoho z největších vítězství veřejného zdraví. Podíl kouřících dospělých poklesl ze 42 % v roce 1965 na pouhých 15 % v roce 2016. To je pokles z 5 z 12 osob na méně než 2 z 12 osob. Díky tomuto vývoji cigarety nyní zabíjejí jenom půl milionů Američanů ročně, zatímco naše strava zabíjí o desítky tisíc lidí více. V současnosti je vedoucí příčinou smrti v Americe americká strava.  Byli bychom schopni použít stejné strategie, které byly tak úspěšné v boji s mocným tabákovým průmyslem, i zde? Asi nebude náhodou, že tři z nejvíce efektivních zásahů proti obezitě z pohledu nákladů pocházejí přímo z války s tabákem: 1) zdanění nezdravých výrobků, 2) upozornění na přední straně obalu, 3) omezení cílení reklam na děti.  Spotřební daň na cigarety je považována za vůbec nejúčinnější zbraň na snížení podílu kuřáků v populaci. Daň 25 centů na krabičku cigaret nám pomůže vypořádat se s náklady vznikajícími kouřením a navíc je spojena až s devítiprocentním poklesem počtu kuřáků. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že globální 70% nárůst cen cigaret by mohl zabránit čtvrtině všech úmrtí souvisejících s tabákem.  Rozšířit zdanění alkoholu a tabáku také na některé potraviny bylo součástí návrhu koho jiného než Adama Smitha v knize Wealth of Nations z roku 1776: „Cukr, rum a tabák jsou komodity, které zdaleka nejsou nutné k životu, ale staly se předměty téměř univerzální spotřeby, proto je velmi vhodné, aby podléhaly zdanění.“ Lidé mají právo kouřit, pít a jíst jídlo, po kterém se tloustne, taková je logika uvažování. Možná by však mohli pomoci s úhradou veřejně financovaných zdravotních nákladů, jež jsou důsledkem. Když je to takhle, proč nezatížit daněmi přímo obézní lidi?  Daň vypočítaná podle tělesné váhy byla poprvé navrhnuta přinejmenším už v roce 1904 v časopise British Medical Journal. Strategie „libra za libru“ (ve skutečnosti max. 7 šilinků a 6 pencí za libru tělesné váhy). Účelem mělo být nejen odměnění veřejných kas, ale také povzbuzení lidí ke změně návyků. „Daň z tuku,“ stojí v návrhu, „by také měla skvělý účinek na zdraví národa, jelikož by přinesla reformu nezdravých návyků týkajících se jídla a pití“.  Dokonce i daň „penny za unci“ na cukrem slazené limonády by mohla přinést státům jako Texas a Kalifornie přes miliardu dolarů ročně. Desetiprocentní daň na výkrmové potraviny na celonárodní úrovni by mohla přinést během deseti let půl bilionu dolarů. I kdyby to bylo zkombinováno s dotacemi na snížení ceny ovoce a zeleniny o 10 %, přineslo by to stovky miliard dolarů. A změnilo by to skutečně návyky lidí?  Už malý rozdíl v ceně (deset procent) mezi olovnatým a bezolovnatým benzínem dokázal odklonit celý automobilový průmysl od olova. Mohlo by to také odklonit Američany od jablečných koláčů k jablkům? Systematický posudek dostupných důkazů naznačuje, že finanční pobídky i demotivační prvky ve výživě skutečně fungují. Čím levnější bude ovoce a zelenina, tím více by si jich lidé koupili. A čím více zdaníte nezdravé potraviny, tím více poklesne jejich spotřeba. Na základě tohoto modelu by daň na nasycený tuk přítomný zejména v tučném mase, mléčných výrobcích a zpracovaném jídle, potenciálně mohla zachránit tisíce životů ročně.  Nezasáhla by však taková daň disproporčně chudé lidi? Ano, ale ti by z toho nejvíce těžili! Tak jako u daní na cigarety. Klasickým argumentem tabákového průmyslu je, že daně na cigarety jsou „nespravedlivé“ a „regresivní“ a zatěžují nejvíce ty nejchudší. Na to komunita veřejného zdraví odpověděla: „Rakovina je nespravedlivá,“ rakovina disproporčně postihuje chudé obyvatelstvo. Takže daně by příznivě zdravotně ovlivnily nejvíce ty, kteří jsou na tom finančně nejhůře.  Fakt, že tabákový průmysl se daním na cigarety bránil zuby nehty, založil lobbovací skupiny, podplácel politiky, naznačuje, že daně vážně mění návyky spotřebitelů. Velká část důkazů o změně stravovacích návyků však nebyla založena na datech z reálného života. Můžete lidem pustit 3D simulátory supermarketů a zjistit, že 25% sleva na ovoce a zeleninu zvýší jejich nákup zhruba o stejný díl, až o necelé kilo týdně. Jenže virtuální zelenina nám nijak neprospěje. Funguje to i ve skutečném světě? Údajně ano.  Největší jihoafrická soukromá zdravotní pojišťovna začala nabízet až 25% cashback (peníze zpět) za nákup zdravých potravin stovkám tisíců domácností, mohly si přijít až na částku ekvivalentní 799 dolarům (20 000 Kč) měsíčně. Proč by jen tak rozdávali peníze? Protože se to osvědčuje, dojde ke zvýšení spotřeby ovoce, zeleniny a celozrnných obilovin a snížení spotřeby potravin bohatých na přidanou sůl, cukr a tuk, včetně zpracovaného masa a rychlého občerstvení.  Proč neplatit lidem přímo za hubnutí? Systematický posudek zjistil, že podle 11 z 12 studií finanční pobídky k hubnutí přinesly pozitivní výsledky. Ta studie, která nenalezla pozitiva přímé finanční odměny, nabízela jen 2,80 dolarů (70 Kč) za den. U dětí vám projde odměna v podobě nálepky nebo mince, to jim stačí k tomu, aby před sušenkou upřednostnily sušené ovoce jako svačinu po škole. Jenže jakmile odměny skončí, návyky se vrátí do starých kolejí.  I kdyby finanční pobídky musely být trvalé, stále by se mohly vyplatit. V USA každý dolar utracený daněním zpracovaných potravin nebo mléka může přinést asi dva dolary úspor za zdravotní péči. Každý dolar utracený za zlevnění zeleniny může přinést tři dolary a dotování celozrnných obilovin může přinést tisíciprocentní návratnost naší investice. Už jednoprocentní pokles průměrné ceny za všechno ovoce a zeleninu může předejít téměř 10 000 infarktů a mrtvic ročně.  A co daně, které jsou méně oblíbené než dotace? V Evropě řada zemí zavedla daně na slazené a solené potraviny. Dánsko bylo první zemí, která zavedla daň na nasycený tuk. Agrobyznysu trvalo jen rok, aby to roztrhal na padrť, což ukazuje, jak slabí mohou být profesionálové ve veřejném zdraví při souboji s korporátní mocí. Je to připisováno „obrovské nerovnováze“ mezi politickým vlivem komunity veřejného zdraví a mocí průmyslového lobbování. 

© Fakta o zdraví / NutritionFacts.org

Motion graphics by Avo Media.

Afrika / alkohol / cigarety / cukr / Evropa / fast food / hubnutí / kouření / nasycené tuky / obezita / obiloviny / olovo / ovoce / rafinované potraviny / rakovina / Světová zdravotnická organizace / tabák / zelenina