Důležitost pocitu sytosti podtrhává vzácná genetická porucha známá jako Praderův-Williho syndrom. Děti narozené s touho poruchou mají narušenou signalizaci mezi trávicí soustavou a mozkem. Nepoznají, kdy jsou syté. Bez pocitu nasycení mohou nechtěně sníst tolik jídla, že se jim roztrhne žaludek. Bez sytosti může být jídlo smrtící.  Bílkovina je často označována za nejsytější makroživinu. Lidé obvykle udávají větší pocit sytosti po konzumaci jídla bohatého na bílkoviny než po jídle bohatém na sacharidy nebo tuky. Otázkou je, jestli ten pocit plnosti vydrží dost dlouho. Z pohledu hubnutí je vysoká míra sytosti jídla užitečná jen v případě, že po něm člověk později už nesní tolik kalorií. A dokonce i posudek financovaný masným, mléčným a vaječným průmyslem dospěl k tomu, že u bílkovin se to neděje. O pár hodin později již bílkoviny přijaté dříve nijak nesnižují další kalorický příjem.  Na druhou stranu potraviny bohaté na vlákninu umí potlačit apetit a snížit příjem z dalšího jídla i po 10 hodinách, dokonce i další den. Je to tím, že vláknina se činí i o šest metrů dále ve střevě. Vzpomínáte si na „ileální brzdu“ z mé lekce Evidence-Based Weight Loss? Když potají podáte živiny do oblasti konce tenkého střeva, lidé spontánně sní o stovky kalorií méně. Náš mozek přijímá signál, že jsme plní od shora dolů.  Mějte na paměti, že nenasytnost máme v genech. Má nám pomoci v časech nedostatku. Když najdeme bohatý zdroj potravy, tak ti z nás, kteří se umí nejlépe nacpat, si vybudují největší zásoby a spíše předají své geny. Je v nás silně zakořeněno jíst, nejen dokud nenaplníme žaludek, ale dokud nenaplníme celou trávicí soustavu. Až poté, co náš mozek cítí jídlo v celé trávicí soustavě, se náš apetit pořádně utlumí.  Potraviny chudé na vlákninu se velmi rychle vstřebají už na začátku, velká část jídla se vůbec nedostane do spodních částí traktu. Pokud jíme málo vlákniny, není divu, že máme neustále hlad a přejídáme se. Náš mozek vyčkává na jídlo, které se nedostaví. Proto i lidé s podvázaným žaludkem, kterým zůstane jen žaludeční vak o obsahu dvou polévkových lžic, stále dokáží sníst dost na to, aby znovu nabrali většinu předtím zhubnuté váhy. Bez dostatku vlákniny vozící živiny až do spodních části trávicího ústrojí nemusíme nikdy pocítit úplnou sytost. Jak jsem vysvětlit v minulém videu, jeden z nejúspěšnějších intervenčních pokusů s hubnutím dosud zaznamenaný v lékařské literatuře nezahrnoval žádnou vlákninu. Co se tam dělo?  Na první pohled se mohlo zdát jasné, že odstranění potěšení z jídla nutně povede ke snížení příjmu jídla. Ale jestli si pamatujete, tak to nebylo. Štíhlí účastníci nadále jedli stejné množství, přijímali tisíce kalorií denně v podobě neochucené tekutiny. Pouze obézní účastníci snížili svůj příjem z tisíců kalorií na pouhé stovky kalorií. Dělali to neúmyslně, dokonce prý ani rozdíl necítili. Až poté, co konzumace jídla nemohla sloužit k odměňování, bylo tělo schopno váhu rychle dostat pod kontrolu.  Máme zjevně dva oddělené systémy pro regulaci apetitu: homeostatický systém a hédonický systém. Homeostatický systém udržuje kalorickou rovnováhu tak, že nás udělá hladovými, když poklesnou energetické rezervy. Když jsou naopak vysoké, tak náš apetit utlumí. V kontrastu s ním je náš hédonický, odměnový způsob regulace, který může přeprat homeostatický systém, čelíme-li velmi lákavému jídlu. Z určitého hlediska to dává naprostý smysl. V naší pravěké minulosti jsme jen vzácně narazili na kaloricky vydatné jídlo, například nehlídanou zásobárnu medu. Dávalo by tedy smysl, aby náš hédonický systém převzal řízení a umožnil nám zhltat vzácnou komoditu. Dokonce, i kdybychom další kalorie v tu chvíli nepotřebovali, naše těla by si šanci nenechala utéct. Jenže tyto příležitosti už nejsou tak vzácné. Když slazené a tučné jídlo najdeme za každým rohem, náš hédonický systém může být neustále ve vedení, čímž drtí moudrost našich těl.  Jak na to reagovat? Už nikdy nejíst nic opravdu chutného? To ne. Může nám to však pomoci uvědomit si vliv nadměrně lákavého jídla na regulaci našeho apetitu a schopnost těla správně posoudit situaci.  Někteří výzkumníci dokonce přišli s protistrategií, aby porazili pokušení uměle koncentrovaných kalorií. Nejen potěšení může převzít moc nad regulací apetitu, stejně může posloužit i utrpení. Podmíněné averze k jídlu jsou takové, kdy se vyhýbáme jídlu, ze kterého nám bylo dříve špatně. Zní to jen jako zdravý rozum, ale ve skutečnosti je to hluboce zakořeněný instinkt, který dokáže vzdorovat racionalitě. I když s jistotou víme, že dané jídlo nebylo příčinou nevolnosti a zvracení, naše tělo ty dvě věci může neoddělitelně spojit. Stává se to například pacientům podstupujícím chemoterapii. Pokud se utěšují před léčbou oblíbenou dobrotou, může to vést ke vzniku averze na jejich oblíbené jídlo, jestliže se jejich tělo rozhodne tyto věci propojit. Proto onkologové někdy radí strategii obětního beránka, kdy si před léčbou dáváte jen jídlo, u kterého by vám nevadilo, že už ho nikdy nebudete chtít jíst.  Výzkumníci experimentovali s vyvoláváním averzí na jídlo. Podali lidem něco k ochutnání před tím, než je roztočili na židli na kolečkách, z čehož se jim udělalo nevolno. Heuréka! Skupina psychologů přišla s takovou strategií, jak přimět lidi ke snížení konzumace nezdravého jídla: zprotivte jim jídlo tím, že jim po něm bude špatně. Proč ostatně nepoužít odpor na podporu zdravějšího stravování? Děti od věku dva a půl roku zahodí dříve oblíbený bonbón vytáhnutý z nové, čisté toaletní mísy.  Naštěstí existuje způsob, jak využít ku prospěchu naše instinkty bez nutnosti uchýlit se k odporu, averzi nebo mdlému jídlu. Prozkoumáme ho příště.  
© Fakta o zdraví / NutritionFacts.org

Video production by Glass Entertainment. Motion graphics by Avo Media.    

bílkoviny / hubnutí / kalorická restrikce / kalorie / maso / mléčné výrobky / obezita / přibývání na váze / tělesný tuk / tuky / vejce / vláknina / živočišné produkty