Ačkoliv držení úplného půstu může drasticky zvýšit krevní hladiny stresového hormonu kortizolu, a to za pět dní až na dvojnásobek, pouhé držení diety nikoliv. Existuje však způsob, jak se stres a obezita mohou změnit v začarovaný kruh: hmotnostní stigma.  Z tisíců lidí sledovaných po čtyři roky měli právě ti, kteří zažívali diskriminaci, více než dvojnásobné riziko, že se stanou obézními. A ti, kteří již obézní byli, měli více než trojnásobné riziko, že se z obezity nedostanou, při porovnání s lidmi, kteří sice začínali na stejné váze, ale nesetkávali se s diskriminací. Na jedné straně rovnice kalorické rovnováhy může jít o stresem podmíněné přejídání a na druhé straně o nechuť cvičit vyvolanou stigmatizací.  Obézní jedincí, kteří se častěji setkávají s hmotnostním stigmatem, uvádějí větší neochotu cvičit na veřejnosti, protože se bojí odsouzení a stydí se. Strachování, že jsem „příliš tlustý, abych šel cvičit“, má své opodstatnění. Silné protiobezitní předsudky totiž byly zdokumentovány u profesionálů ve fitness i běžných návštěvníků tělocvičen, což se může projevit jako nepřívětivé prostředí ve fitness centrech a klubech pro zdraví.  Ať už se nakloní libovolná strana vah v kalorické rovnováze, lidé pociťující hmotnostní stigma mohou v konečném důsledku utrpět na zdraví i nezávisle na přidané váze. Lidé, kteří se častěji setkávají s předsudky kvůli tloušťce, vykazují častější výskyt deprese, vyšší hladiny zánětu, vyšší hladiny oxidativního stresu a žijí kratší dobu. Dvě studie sledující celkem téměř 20 000 lidí nalezly asi o 50 % vyšší riziko úmrtí u jedinců uvádějících častější každodenní diskriminaci. Hmotnostní diskriminace může zkrátit očekávané dožití. Navzdory těmto rizikům někteří učenci zastávají názor, že bychom tloušťku měli odsuzovat ještě více.  Vysloužilý prezident prestižního Hastings Center nechvalně prosazoval „lehkou verzi stigmatizace“ s použitím sociálních tlaků pro přinucení lidí ke zhubnutí, aniž bychom se museli uchýlit k přímé diskriminaci. Jeho argument je, že co jiného má konec konců potenciál čelit přesvědčovací síle miliard dolarů utrácených ročně za reklamy potravinářským a nápojářským průmyslem. Proti tabáku to zabralo. Připomíná vlastní souboj se závislostí: „Sociální tlak v podobě zostuzování a urážení mě přesvědčil stejnou měrou o nutnosti přestat kouřit jako možné zdravotní následky.“ Kampaně veřejného zdraví s cílem stigmatizovat cigarety přeměnily „něco, co bylo dříve považováno jen za nezdravý návyk, v přímo zavrženíhodné chování.“  Když byly podobné kampaně testovány proti obezitě, setkaly se se silným odporem. Kampaň Strong4Life v Georgii zahrnovala plakáty s mrzutě se tvářícími obézními dětmi doprovázené texty jako „Varování: buclaté děti nemusí přežít své rodiče“ nebo „Je těžké být malou holčičkou, když nejste malí“. Sponzoři kampaně reklamy obhajovaly jako pokus prolomit popírání existence problému, navíc ve státě, kde je zaznamenán jeden z nejvyšších výskytů dětské obezity. Strategie je však obhajitelná, jenom pokud doopravdy funguje.  Výzkumníci z Yale zjistili, že ženy s normální váhou, kterým byla nabídnuta miska lentilek M&M’s, bonbónů Jelly Beans a bramborových lupínků jako svačina po zhlédnutí videí se stigmatizujícím obsahem zachycujícím stereotypy vyšší váhy jako nešikovnost, hlasitost a lenost, snědly asi stejné množství pochutin jako při sledování neutrálního obsahu typu reklamy na pojištění. Když však sledovaly ty stejné dva sety videí ženy s nadváhou, tak se jejich příjem kalorií ztrojnásobil po zhlédnutí stigmatizujících scén. Závěr výzkumníků: „Toto je přímé zpochybnění představy, že tlak na zhubnutí vyvíjený v podobě hmotnostního stigma bude mít pozitivní a motivační vliv na jedince s nadváhou.“ Jinými slovy, může to vše zhoršit. Označení za „příliš tlustého“ bylo v dětském věku spojeno s vyšším rizikem obezity v budoucnu při porovnání s dětmi, které sice vážily stejně, ale nikdo jim nic ošklivého neříkal. Znamená to, že bychom prostě měli ignorovat zjevný problém? Mnoho lékařů si to zřejmě myslí.  Tak jako veterináři váhají s upozorněním majitele, že je jejich mazlíček obézní, tak jen necelá čtvrtina rodičů dětí s nadváhou uvádí, že jim pediatr něco pověděl o váhovému statutu jejich dítěte. Člověk by si řekl, že to musí být zjevné, nicméně průzkum Gallup Survey zjistil, že rodiče podle všeho „notoricky špatně hodnotí, jak je na tom jejich dítě s váhou“. Podobně i procento dospělých označujících svou váhu za nadváhu zůstává poslední desetiletí prakticky stejné, ačkoliv obezity raketově přibývá. Gallup dospěl k závěru, že všechno toto pomáhá „vykreslit obrázek rozsáhlé iluze o rostoucí váze ve Spojených státech“.  Myslím, že pacienti mají právo být správně informováni. Lidé, kterým lékař řekl o jejich nadváze, mají asi čtyřnásobnou pravděpodobnost, že se pokusí zhubnout a asi dvojnásobnou pravděpodobnost, že uspějí.  Stejně jako kouřící lékaři s menší pravděpodobností budou nabádat své kouřící pacienty k odvykání, tak i lékaři s nadváhou s menší pravděpodobností začnou rozebírat téma váhy, někdy dokonce obezitu ani neuvedou do záznamů pacienta.  Pacienti přitom paradoxně věří výživovému poradenství od lékařů s nadváhou více, než věří lékařům s normální váhou. Naneštěstí mohou praktiční lékaři nabídnout jen velmi málo konkrétních rad. Méně než polovina dotazovaných lékařů uvedla, že svým pacientům dává konkrétní rady. Prosté prohlášení „hlídejte si, co jíte“ pacientům jen stěží nějak zvlášť pomůže, mnoho praktických lékařů se však nezmůže ani na tohle. Většina lékařů řekla, že by trávila více času prací s pacienty na úpravě hmotnosti, pokud by jejich čas byl „náležitě ohodnocen“. Možná bychom jim mohli dávat bonus, když se zdrží svalování viny na oběti. Jedno duo komentátorů napsalo v reakci na zastánce stigmatizování: „Kdyby hanobení redukovalo obezitu, už by žádní tlusté lidé nebyli.“  Tuto videosérii o hmotnostním stigmatu bych rád zakončil výsledky studie, ze kterých budete mít ústa dokořán. Tato studie nejlépe ilustruje, jak těžké je žít v obézním těle. Jestliže toto nevyvolá sympatie u mých lékařských kolegů, pak už nevím, co jiného by mohlo. Výzkumníci mluvili s muži i ženami, kteří zhubnuli přes 45 kg a váhu si udrželi, aby využili jejich jedinečný vhled do problematiky, jelikož účastníci na vlastní kůži zažili, jaké to je být morbidně obézní a pak v průměru o 57 kg lehčí. Výzkumníci udělali rozhovor se 47 podobnými jedinci.  Požádali je, aby si vzpomněli na svou minulost s vyšší váhou a vybrali si: „Pokud by vám někdo nabídl pár milionů dolarů za to, že zůstanete navždy morbidně obézní, přijali byste jeho nabídku? „Nebo byste si raději za všech okolností vybrali zdravou váhu?“ První možnost zněla: „Vybral bych si normální váhu a žádné peníze. Učinit rozhodnutí by mi zabralo asi tak jednu vteřinu.“ Druhá možnost zněla: „Asi bych si vybral vážit normálně. Nicméně možnost získat tolik peněz by mě přiměla se nad svým rozhodnutím více zamyslet.“ Třetí možnost zněla: „Chtěl jsem vážit normálně, ale peníze by se mi vážně hodily. Kdybych byl multimilionářem, myslím, že bych se mohl smířit s životem morbidně obézního člověka.“ Jeden ze 47 si to musel promyslet, zbylých 46 si hned vybralo první možnost. Nikdo si nevybral třetí možnost. Všichni řekli, že by oželeli možnost stát se multimilionářem, kdyby dosáhli normální váhy.  Jestli vás tohle šokovalo, připoutejte se, bude to jízda. Potom se jich zeptali, jak by porovnali obezitu s jiným tělesným postižením. Za běžných okolností platí, že když se lidí zeptáme, jestli by si vybrali žít se svým vlastním postižením nebo nějakým jiným, většina tíhne k tomu nechat si své stávající neduhy. Jeden příklad. I když by většina lidí byla raději hluchá než slepá, slepí lidé by z většiny preferovali zůstat slepí, než mít zrak místo sluchu. Už se totiž naučili žít se svým zdravotním znevýhodněním, takže v poznaném spatřují bezpečí. Nicméně když se na to zeptali dříve obézních lidí, stal se pravý opak.  Každý ze 47 tázaných řekl, že by byl raději hluchý po zbytek života, než aby byl po zbytek života obézní. Všichni do jednoho řekli, že by raději měli potíže se čtením, měli cukrovku, měli silné akné či měli srdeční onemocnění, než byli obézní. Přes 90 % řeklo, že by si raději nechalo amputovat nohu a asi devět z deseti řeklo, že by raději byli celý život slepí než obézní. Obezita se jeví jako jediný handicap, u kterého by téměř všichni chtěli měnit, nehledě za co. Přidám citaci jednoho účastníka studie: „Když jste slepí, lidé vám chtějí pomoci. Nikdo nechce pomoci tlustému člověku.“ 


© Fakta o zdraví / NutritionFacts.org

Motion graphics by Avo Media.

délka života / deprese / děti / dlouhověkost / duševní zdraví / hubnutí / lékařská profese / obezita / oxidační stres / sladkosti / úmrtnost / zánět